Když se zastaví čas…

Nedávno jsem se dozvěděla zprávu, která se mnou hluboce otřásla. Zemřela moje blízká spolupracovnice. Žena, která pro mne připravovala celní dokumenty, pomáhala mi řešit složité situace a která byla vždy ochotná poradit, když jsem si nevěděla rady. Byla jen o rok starší než já. Její jediný syn byl zase jen o rok starší než moje dcera Sofie.

Když člověk dostane podobnou zprávu, na okamžik se zastaví čas. Najednou vám hlavou proběhnou všechny ty obyčejné okamžiky, které jste spolu prožili. Telefonáty, e-maily, pracovní schůzky, společné řešení problémů i krátké rozhovory o životě. Člověk si uvědomí, že často ani neví, kdy s někým mluví naposledy.

Během těch několika let, kdy jsem ji znala, mne nenaučila jen spoustu věcí z oblasti celní problematiky. Naučila mne také lidské trpělivosti, klidu a tomu, že i složité situace lze řešit s nadhledem. Byla jedním z těch lidí, kteří po sobě nezanechávají jen vyřízenou práci, ale především stopu v srdcích druhých.

A teď tu najednou není.

Její služební telefon mlčí. Její soukromé číslo už nikdo nezvedne. Její hlas už nikdy neuslyším. A člověk si najednou uvědomí, jak strašně křehký je celý náš život.

Kolik energie každý den věnujeme věcem, které za několik let nebudou znamenat vůbec nic. Hádáme se kvůli maličkostem. Trápíme se kvůli tomu, co si o nás myslí ostatní. Honíme se za penězi, zakázkami, termíny, dokonalostí, výkonem nebo představou, že až jednou bude všechno hotové, začneme konečně žít.

Jenže ono to "jednou" vůbec nemusí přijít. Právě podnikání mne to naučilo možná nejvíce. Každý podnikatel zná období, kdy pracuje od rána do noci. Kdy odkládá dovolenou, odpočinek, koníčky i čas s rodinou s tím, že teď ještě musí vydržet. Ještě získat jednoho klienta. Ještě dokončit jeden projekt. Ještě vydělat o něco víc.

Jenže naše tělo žádné "ještě" nezná.

Pokud mu dlouhodobě nedáme prostor odpočívat, jednou si o něj řekne samo. Únavou. Nemocí. Vyhořením. Někdy bohužel mnohem vážnějším způsobem. Například rakovinou.

Dnes už si čím dál více uvědomuji, že zdraví není samozřejmost. Stejně jako není samozřejmostí každý nový den. Když jsme zdraví, máme pocit, že máme času nekonečně mnoho. Až nějaká podobná zpráva nám připomene, jak moc se mýlíme.

Podnikání by proto nikdy nemělo být cílem samo o sobě. Peníze jsou důležité. Dávají nám svobodu, jistotu a možnosti. Ale jsou pouze prostředkem. Nikdy by neměly být důvodem, proč zapomeneme žít.

Smyslem podnikání by mělo být vytvořit si život, který nám dává radost. Ne život, který nás pomalu ničí. Možná právě proto dnes mnohem více přemýšlím nad tím, jaké zakázky přijímám. S jakými lidmi spolupracuji. Kolik času věnuji své rodině. A jestli si umím během dne sednout na zahradu s hrnkem kávy, projít se lesem nebo jen tak mlčet.

Protože právě to jsou chvíle, které si jednou budeme pamatovat.

Tu a tam se večer podívám sama na sebe do zrcadla. Ve chvíli, kdy jsem odlíčená, unavená, úplně vyčerpaná a vlastně úplně nahá sama před sebou. Na své vrásky i na stříbrné vlasy, které jsem se tolik let snažila nejrůznějšími způsoby maskovat, se dnes dívám úplně jinak. S velkou vděčností. S vědomím, že ne každý má to štěstí je mít.

Že každá vráska je vlastně malou připomínkou toho, že jsme dostali další rok života navíc

a že zestárnout není samozřejmost.

Proto bych vám chtěla popřát jediné. Nečekejte na ideální okamžik. Zavolejte rodičům. Obejměte své děti. Řekněte partnerovi, že ho máte rádi. Odpusťte tam, kde to ještě jde. Odpočiňte si, když to vaše tělo potřebuje. A pokud podnikáte, nezapomínejte, proč jste vlastně začali. Ne proto, abyste byli nejbohatší, ale proto, abyste mohli žít svobodnější, spokojenější a šťastnější život. Čas totiž běží mnohem rychleji, než si myslíme.

A jediné, co má na jeho konci skutečný význam, je štěstí naše a našich blízkých.

Úsměvy těch, které milujeme, mají nevyčíslitelnou hodnotu.

Všechno ostatní jsou jen nepodstatné prkotiny.